Dobrý den, problém, který mám, je nejspíš jen v mojí hlavě, ale právě nevím, jak si to v ní mám poskládat. Je mi 21 let a už pár let jsem v jakémsi začarovaném kruhu, ve kterém se plácám, motám a nevím, jak z něho ven. Po rodičích jsem zdědila introvertní povahu. Od malička jsem měla problémy s přijetím sebe sama, s tím "mít sama sebe ráda" a tohle mi bránilo v komunikaci s okolím, hlavně se svými vrstevníky. Kvůli svému nízkému sebevědomí jsem se velmi často nechávala ovládat druhými, hlavně rodiči a starší sestrou, jimž jsem věřila víc než sobě, a dělala jsem věci, které chtěli oni - ne, které jsem chtěla já. Skoro nic jsem nedělala podle sebe, protože kamarádů jsem měla velmi málo (jenom u nás na vesnici), a chtěla jsem se jim za každou cenu zavděčit, abych je náhodou neztratila. Tento zvyk ve mně přetrval do dnes. Dřív jsem ještě nechápala, že vztahy musí být oboustranné, nikdy jsem k druhým neudělala první krok, a když ho neudělali ani oni, tak jsem si vsugerovala, že mě nemají rádi, něco proti mně mají, protože jsem hrozná. V tomhle přesvědčení jsem žila až do svých 15 let, kdy, na konci 9. třídy ZŠ, se to nějakým zázračným způsobem zlomilo, začala jsem dělat věci, ze kterých jsem měla radost, a to se samozřejmě odrazilo na mojí náladě a celkové pohodě a ledy v komunikaci se spolužáky ve třídě se rázem prolomily. Ze začátku se na mě sice překvapeně dívali, protože nebyli zvyklí, že mluvím, ale byli překvapení příjemně, pozitivně. Navíc já jsem byla najednou tak nabytá sebevědomím, že jsem nějaké vyjevené pohledy vůbec neřešila, a přistihla jsem se, že stejně, jak je mě dobře s nimi, je i jim dobře se mnou. Jenže to nemělo dlouhého trvání. Po základní škole jsem se rozešli a viděli už jenom párkrát. Nastoupila jsem na gymnázium mezi úplně jiné lidi, se kterýma jsem se zpočátku úplně normálně bavila. Jenže asi právě to mně přišlo jako velká nuda, to, co jsem řešila celou základku - tzn. vztahy ke spolužákům, než jsme se spolu na konci začali bavit - jsem najenou řešit vůbec nemusela, byla jsem šťastná, ale nevěděla jsem, jak s tím štěstím mám naložit, nebyla jsem zvyklá žít úplně v pohodě bez stresu. A tak jsem si v hlavě usmyslela, že bych něco tak úžasného (pro mě to úžasné bylo) jako na konci ZŠ chtěla prožít znovu, a tak jsem se s ostatními znovu přestala bavit. Trvalo asi rok, než jsem se postupně zase stáhla do sebe a spolužáci se mnou přestali počítat. Navíc jsem kvůli svému nízkému sebevědomí a komplexům méněcennosti nemohla překousnout, že jsem chytřejší než ostatní u nás ve třídě, a že mi i některé další věci jdou líp než jim. Tak jsem se snažila raději v ničem nevynikat, abych se nad ostatními "nepovyšovala", a taky jsem nechtěla být miláčkem učitelů, aby měli rádi jen mně a nikoho jiného. Tohle mi zkrátka bylo proti srsti, protože jsem si opravdu připadala, jako že se nad ostatníma děckama povyšuju, chtěla jsem být s nimi rovnocenná, a navíc jsem se bála, aby mi nezačaly závidět a nepřestaly se se mnou kvůli tomu bavit. To byl také další důvod, proč jsem se s nimi přestala bavit já sama. Navíc první rok na střední škole mi zemřel bratránek a to byla obrovská rána a obrovský šok. Byla jsem nešťastná ještě i kvůli tomuhle. Říkala jsem si, že když přežiju tohle, tak už přežiju úplně všechno. Myslím, že od té doby jsem se stala o hodně úzkostlivější, bojím se být šťastná a spokojená, protože čekám, že přijde nějaká živelná katastrofa nebo něco, co tu spokojenost zničí. K tomu všemu se přidaly ještě hádky mého otce se sestrou, které jsem taky těžce nesla. Moje sestra měla svého času dost bouřlivé období, odmítala poslouchat, s otcem měli dost špatný vztah a on své veškeré naděje co se týče výchovy vkládal do mně. Já jsem totiž byla naopak klidná a slušná, neměla jsem potřebu rodičům nějak vzdorovat. Jenže vedle sestry jsem nechtěla vypadat jako úplná vzorňačka. Připadalo mi, že otec, a vlastně všichni dospělí, mají radši mě, ale že naši vrstevníci stojí zase radši o ni (měla vždy více otevřenou a přátelskou povahu než já). Tohle se mi mlelo v hlavě a přišlo mi to strašně nespravedlivé, že se proti mě spikl celý svět. A když mi časem ve škole moje spolusedící v lavici a dříve dobrá kamarádka oznámila, že by chtěla sedět s někým jiným, už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat, měla jsem vztek na celý svět, a tak jsem se rozhodla žít v jiném světě - imaginárním, ve světě televizních seriálů, kde jsem jakoby vypnula svůj život. Naplno jsem se ponořila do cizích příběhů, kde jsem se nemusela ničeho obávat, nikdo mě nehodnotil, měla jsem možnost prožít si úplně cokoliv (i když jen ve snu a ne ve skutečnosti), zezačátku mi to přišlo jako balzám. K těm seriálům jsem začala naplno jíst svou milovanou čokoládu, následně kynout a objevily se i problémy s postavou. Dělala jsem úplně vše, co jsem "chtěla" - chtěla jsem, aby mě nikdo "neprudil", abych si nemusela dávat pozor na to, co řeknu nebo udělám. Tak to šlo skoro celou střední školu, a až časem mě to přestalo bavit a začala jsem toužit po skutečných zážitcích. Zatímco moji vrstevníci chodili na zábavy a poznávaly svoje první lásky, já jsem seděla doma a moje první lásky byli hrdinové z televizních seriálů. Připadala jsem si tím aspoň nějak výjimečně, když už jsem kvůli své méněcennosti a sebenenávisti odmítala vynikat v těch pozitivních věcech, na které jsem měla předpoklady. Jenže následky toho všeho byly takové, že jsem se samozřejmě jak na seriálech, tak na čokoládě, stala závislá, díky seriálům jsem si vytvořila úplně deformovaný pohled na svět a přerušila jsem kontakty už úplně se všema lidma, se kterýma jsem se dříve stýkala. Přitom jsem vlastně nikdy nikomu nijak neublížila, jenom jsem se s nimi nebavila a odmítala jejich pozvání na různé akce. Teď spolu nemluvíme, protože oni ten první krok neudělají neboť se mnou přestali počítat, a já ho neudělám neboť se jim kvůli tomu nemůžu podívat do očí, hrozně se za to všechno stydím a nedokážu odpustit sama sobě to, že jsem se od nich odstřihla a neřešila problémy jinak, tíží mě výčitky svědomí nad promrhaným časem. Vlastně ani nevím, jestli by o mně ještě stáli, venku na ulici se bojím potkat někoho známého, protože nevím, jestli se s ním můžu dát do řeči nebo ne. Dost často, když se s někým známým dám do řeči - třeba na třídních srazech, se na mě dívají překvapeně, protože nejsou zvyklí, že něco říkám, a já už na to fakt nemám. Tak zoufale bych potřebovala s někým mluvit, bavit se (i když už vlastně ani nemám o čem, o věci které mě dříve bavily a naplňovaly - zpívání, hra na kytaru a učení se románským jazykům - jsem ztratila zájem, když se o ně nemám s kým podělit), ale neustojím překvapené pohledy lidí, když ten první krok teda udělám. Bojím se dělat věci, které mám ráda a ze kterých bych měla radost, protože pak bych se dostala do úplné pohody a bavila se s lidmi automaticky, ale oni by na mně zírali jak kdybych spadla z Marsu - co se se mnou stalo. Já vím, že je to celé nesmysl, ale mně to celé zablokovalo, ono člověk jak je pořád sám, tak neví, nad čím má přemýšlet, ve všem se hrozně vrtá, každá maličkost ho dokáže vykolejit, zkrátka vše hrozně řeší. Pořád si ze samého zoufalství namlouvám, že lidi proti mě něco mají, a proto se s nimi nedokážu bavit. Celá tahle situace mě dělá nepřátelskou vůči celému světu, protože teď když jsem "vystřízlivěla" a potřebuju kontakty s lidmi jak sůl (chtěla bych se s ostatními kamarádit jako každý jiný), tak se na mně svět dívá zvláštně, když s ním komunikuju. I našim a sestře hodně dávám za vinu, že věděli, že se ženu do problému, a nijak mě nezastavili. Jak jsem psala v úvodu je mi 21 let, na vysoké škole jsem vydržela pouze rok, a teď stojím před rozhodnutím, zda si najít práci, anebo se vrátit na VOŠku, kde jsem byla rok po maturitě, zamilovala jsem se tam, ale tomu klukovi jsem to nikdy neřekla, protože by mně ani ve snu nenapadlo, že by mně mohl chtít. Ale lidi říkají, že jsem pohledná, hezká, tak na tom možná něco pravdy bude. A teď momentálně mě trápí i to, že mně lidi (především u nás v rodině) budou soudit za to, že jsem odešla z vysoké školy (nebyla těžká, ale pochybovala jsem, že bych ji já mohla zvládnout), že budu kvůli tomu mít problém najít si práci. Pořád se zabývám tím, co si kdo o mně bude myslet, co řeknou na moje rozhodnutí, protože už tak jsem si v naší rodině vybudovala pověst nerozhodné holky, která neví, co chce. Když se věcí moc bojím, tak nad nimi moc přemýšlím, a když nad nimi moc přemýšlím, tak vidím problémy tam, kde nejsou. Ale moje hlava už je na to tak zvyklá, že opravdu nevím, co s tím. A když se objeví nějaký náznak spokojenosti, tak se mi to vždycky zdá podezřelé a mám hrozný strach, že přijde něco, co tu spokojenost zkazí. Já nechci nic neobvyklého, jen to, co všichni - být spokojená, mít kolem sebe lidi, které budu mít ráda a se kterými mně bude dobře, zkrátka užívat si života. Jenže v mém případě nevím, jestli je to vůbec ještě možné. Budu vděčná za jakoukoliv radu, co bych měla v takovéto situaci dělat, a jak bych si to měla v hlavě poskládat. P.S.: Omlouvám se, jestli jsem to napsala nějak zmateně, snad z toho něco vyvodíte.
Dobrý den,
děkuji za Váš dotaz. Jistě je nesnadné zažívat pocity, které zažíváte.
Popisujete svůj způsob chování k druhým, který směřoval k časté izolaci, tím však neumožňoval rozvoj vztahů. Když se člověk straní lidí, tak se často nemůže od lidí naučit, jak je tomu ve vztazích. Neboť ve vztahu se učíme jeden od druhého, co už je moc, co ten druhý potřebuje, co já potřebuji, jak si o to říci – tedy učí se hranicím vztahu. Rovněž se dozvídá mnohé o sobě. Často díky právě nezkušenostem vztahovým a svým vlastním obavám, bývá člověk citlivější na nejrůznější ( často obecné ) projevy druhých, které si vztahuje k sobě a které pak podporují jeho tendence negativně přemýšlet o sobě. Psala jste, že když jste začala na konci základní školy dělat věci, ze kterých jste měla radost, tak se to projevilo na Vaší náladě a na chování směrem k druhým. Jistě by bylo namístě Vaši dobrou zkušenost opakovat, tedy začít dělat něco, co Vás těší. Neboť se Vaše prožívání jistě projeví na Vaší náladě a na Vašem chování směrem k druhým. Pozitivní chování směrem k druhému podporuje u druhého pozitivní chování, které se odráží směrem k nám.
Bylo by dobré, abyste zvážila možnost terapie, kde by byl prostor na témata, která Vás tíží a vůči kterým se v mé odpovědi ani nezmiňuji, neboť právě jsou vhodná pro kontext terapie.
Na Vaší cestě Vám přeji jen dobré.
Klinický psycholog Mgr. Miroslava Pešlová Oldřichova 49 128 00 Praha 2 Tel.: +420 603 420 799 E-mail: mirkapesl@seznam.cz Miroslava Pešlová - ZnamyLekar.cz |
O MNĚ | SLUŽBY | CENÍK | PORADNA | ČASTÉ DOTAZY | BLOG | KONTAKT Mapa stránek | © 2013 Vytvořilo 4WORKS Solutions s.r.o. |