Psychologická poradna online

Úzkost, bolest, beznaděj

Dobrý den.Je mi 33let, mému příteli 34let,bydlíme spolu 7 let, je moc hodný, ohleduplný, tolerantní, šikovný a má všechna nej.První dva roky jsem tu byla nešťastná protože jsem se přistěhovala z daleka a neměla jsem tu žádné přátelé a práci domácí takže jsem se nedostala vůbec mezi lidi a měla jsem z toho deprese a někdy jsem jen celý den ležela v sevřená v úzkosti, nic mě nenaplňovalo a neměla jsem chuť žít, byla jsem nešťastná.Pak jsem si našla práci a s ní nové přátele, vzala jsem si k sobě i babičku u které jsem vyrůstala abych se o ni mohla postarat, začali jsme s přítelem a přáteli sportovat, vždy jsem po tomto toužila ale nikdy nebylo s kým, jezdili jsme na raftu, na snowboardu, na kole a já začala konečně cítit že žiju a byla jsem šťastná, kamarádka si dokonce v naší vesnici se svým přítelem postavili barák a bydlí tu, chtěla by teď mrňouse a my se také pokoušeli, takže bych tu měla kamarádku se kterou by jsme při mateřský s mrňatama něco podnikali, plnil se mi sen, bylo to mé nejšťastnější období jenže pak přišlo něco co v našem vztahu nikdy nebylo, poznala jsem sílu chemie a vášně, zamilovala jsem se do o 16let staršího muže.S přítelem jsem nikdy nespala že bych sama chtěla, vždy jsem se do toho musela nutit, nic mě to neříkalo, říkala jsem si vždy, už jsem s nim dlouho nespala tak musim a musela jsem se na to psychicky připravovat, je to úžasnej člověk ale není tam žádná chemie a vášeň, jinak si rozumíme a je nám spolu moc dobře a teď máme i spoustu koníčků, máme zázemí a nic nás netrápí. Jenže má zamilovanost, chemie, touha a vášeň vyrostli do takové míry že jsem se s mou novou láskou odstěhovala do podnájmu, bylo to hodně těžké, protože mám nastarost babičku, bývalí si ji u sebe nechal, ještě mě nechal i auto ať mam jak jezdit do práce, je to opravdu moc hodnej chlap a o to těžší to bylo. S mou novou láskou, také moc hodným a rozumným chlapem jsem zažila tak ohromné pouto, lásku, cit a vášeň jakou jsem nevěděla že může být, každý den jsme se milovali, leželi u TV a hladili se, zapalovali všude svíčky i ve vaně, popíjeli víno na terase a krásně a dluze si povídali, měli jsme i stejný humor a konečně jsme měli jeden druhého a plnili se nám sny a byli ještě krásnější než jsme o nich snili, chtěl si mě vzít a chtěli jsme miminko, byla jsem tak šťastná.Ještě než jsme spolu bydleli mě vyprávěl že své ex nechal barák a že jí to nestačilo a vybrala úvěrové karty které byli určené ještě na nějaké práce na baráku jenže to jsem ještě netušila kolik splácí,začli jsme se o tom bavit až po pár měsících společného bydlení, když začal říkat že miminko mít nemůžem, řekl mi že splácí 11tisíc měsíčně a to ještě 5let, zbyde mu tedy 7tisíc, já bych z mateřské hypotéku kterou jsem měla v plánu si vzít neutáhla a dotoho ještě výbavička a ostatní náklady na miminko a 5let čekat je pro nás moc dlouhá doba, jemu je 50let a mě 33let, už teď je nejvyšší čas. Začala jsem se smiřovat s tím že nebudu mít nikdy dítě ale nešlo mi to, začala jsem se bát že hypotéku sama neutáhnu a babičku nemohu bývalému nechat na krku věčně a bála jsem se že z ní udělám bezdomovce, začali mě chybět sporty, nový přítel ze zdrav. důvodů nemůže. Už jsem zažila vztah kdy jsem vše táhla já a dokonce že jsme neměli kam jít a tak jsem z toho začala mít strašný strach.Nakonec jsme se dohodli že se vrátíme zpět on k paní domácí jak jí říká a já ke svému Petrovy.Ještě jsme spolu ale ještě měsíc byli, zrovna na Vánoční svátky na které jsme se tak moc těšili, měli být nejkrásnější a nakonec byli nejbolestivější, když jsme spolu usínali tak jsme v sobě byli neuvěřitelně zapletený a tak pevně jsme se drželi jeden druhého protože jsme strašně moc chtěli zůstat spolu a nechtěli jsme aby nás něco rozdělilo. Tak moc to bolelo, cítila jsem ohromné pouto a lásku a cítila jsem jak nás život od sebe trhá úplně násilim, byla jsem psychicky úplně na dně, nevěděla jsem kudy kam, byla jsem nešťastná.Už to bylo rozjeté a nešlo to zastavit. Teď jsme každý zpátky, Petr je stále moc hodný ale já jsem v každodenní úzkosti a stezku, skoušeli jsme se s tamtím také Petrem od sebe odpoutat ale nešlo to, občas se sejdeme a povídáme si a vášnivě milujeme, píšeme si ale máme možnost být spolu tak dohromady 6hodin za měsíc, takže 6 hodin v měsíci zažívám neskutečné štěstí a zbytek jsem v sevření, úzkosti a slzách. Stále přemýšlím vzít si hypotéku, odstěhovat se a začít s nim žít, překonat nějak teď už 5 let toho splácení, žít i s prckem po skromnu ale pak se mě tam vkrade co když to nezvládnem a dokázala bych vůbec Petra se kterim teď jsem znova opustit a co když mě začne chybět zas sport a když budu mít dítě s timto Petrem tak alespoň něco zažije, jenže nadruhou stranu já toužím po dítěti z lásky. Má duše nemá klid a spolu s mým srdcem mi ukazují směr, jít za svou Láskou a bojovat s ní nelehkým životem, rozum se tomu ale brání a volí život bez problémů s koníčkama které mě naplňují, jenže mě bez něj, bez mé lásky nic netěší a chybí mi vše krásné co jsme spolu prožili. Nemohu najít sama sebe, jsem nešťastná a nevím jak v sobě najít ten správný směr. Snažila jsem se to napsat nějak stručně, v kostce. Děkuji předem za radu Monika