Psychologická poradna online

nevím si rady se svými pocity

dobrý den,, nevím čím to je, asi tím, že dneska je uspěchaná doba, lidé už netráví tolik času, spíše jsou na různých sociálních sítí jako je facebook twiter. prostě je divná doba, nebo nevím,čím to je. Prostě mám problém s přáteli. Na základní škole to bylo v pohodě, sice jsem tam našla pravou kamarádku až v sedmé třídě, protože jsem byla prostě ještě dítě a brala jsem všechno osobně atd. s tou jednou kamaradkou jsem v kontaktu ještě dnes, ale už se nescházíme tak často jako dřív. na střední jsem naopak měla nervy a deprese s toho, že se s semnou nikdo nebaví, a neberou mě. ale pak z toho vyplynulo, že oni tak brali mě :( takže tu jsem si našla taky jednu kámošku prostě jsem byla jiná (bála jsem se co koliv udělat, aby si o mě rodiče nemysleli bůh ví co atd. toužila jsem se trochu napít, zkusit kouřit atd. tak jsem to nakonec dělala tajně. teda ted už piju a rodiče o tom ví, naznačovala jsem jim, že i sem tam si zakouřím, né proto, aby mě ostatní brali, jak se říká, ale prostě z důvodu, že jsem to chtěla zkusit, tak jsem to zkusila, a zaujalo mě to. nechci tedka svádět vinu na rodiče, to né,mám je ráda a vážím si jich, jen mě trochu mrzí, že mi nedávali víc volnosti a svobody :( protože moje mamka má o mě i ted velký strach ve všem, co dělám. uvedu příklad: venku je 14 stupnu a nařizuje mi, abych si vzala bundu protože mi bude zima budu nemocná atd, a já radši, i když si jí vzít nechci, tak si ji vezmu, protože bych se jinak cítila provinile atd. sice s tím už začínám něco dělat, vyříkala jsem si to s mamkou, že mi to vadí, a že na ní nechci být do smrti závislá, a ze vším, co dělám myslím na mamku, jak by asi zareagovala atd, že by mi to určite nedovolila atd.ale zas na druhou stranu skoro všechny zážitky co mám tak mám s rodiči s mamkou a tatkou. :) je to sice fajn, ale chybí mi prostě kamarádka. mám hodně známých, no a ted jsem na vysoké škole. do zimního semestru jsem šla uplně jiná, protože jsem předtím byla na seznamovaku, a potkala tam dvě holky a pak další lidi, takže ted na vysoké znám par lidí, ale zas je to jen to školní, nescházíme se mimo. a hlavně mě vidí jinak, než jaká doopravdy jsem, nebo aspon chci být. prostě nechci být ta hodná , utápnutá holka, co se bojí opisovat, aby ji nenačapali, alkohol je v pohodě, a dokonce se bojím koupit si cigarety, co si o mě budou prodavačky myslet, atd. ale hodně krát jsem si je chtěla koupit, ale ze strachu, to prostě nešlo :( a ještě jedno, co mě trápí, že se hodně srovnávám s ostatními. myslím, že se vždy nechovám, jak vlastně chci, ale prostě jinak. a snažím se být co nejvíc dokonalá. ale až ted v mých 19 jem zjistila, že je to blbost, a že za ty léta, co to řeším, mi utekly nejhezčí léta. když slyším,jak ostatní prožili své dětství mládí, jak dělali různé blbosti atd tak je mi smutno z toho, že já taková nebyla. strašně mě to mrzí. normálně bez ,,strachu,, umím mluvit jen s rodiči, bráchou, babičkami ale třeba s tetami , sestřenkami to se cítím divně. nevím proč, ale s některýma kámoškama když jsem se cítím normálně. přece o nic nejde :( ale to vždycky zjistím pozdě. prosím o odbornou pomoc, jak se tohoto zbavit, a jak se změnit :( vím, že to bude běh na douhou trat. děkuji předem za odpověd