Psychologická poradna online

Nevím kdo jsem

Dobrý den, už nevím co mám dělat. Ani nevím, kde mám začít... Když jsem byla malá věděla jsem kdo jsem a co od života chci. Přišla puberta a do ted (je mi 20) nevím kdo jsem a co bych chtěla. V poslední době stále brečí a přeji si umřít. Hodně jsem to řešila, že jsem chtěla být třeba jako nějaká dobrá herečka z filmu nebo seriálu a to se mi skutečně povedlo, ale pak mě to pohltilo. Měla jsem její dobré i špatné vlastnosti, ale nebyla jsem to já. Vůbec nechápu, že mi tohle skutečně jde. Ráda jsem byla jako dáma. Jako ta sexy kráska, která ví co se sluší a touží po obdivu. Cítila jsem se dobře, ale byla jsem osamělá a toužila po lásce. Před rokem jsem jí našla. Byl to pro mě šok, který mi otevřel oči a ukázal, že to vše nebyla realita. Jeho rodina je doslova obrovská. Má deset sourozenců a každý má alespon tři děti. Sestra, která mu je nejblíže stále uklízí. Vstane se 8 ráno a jde se uklízet celý dům - na to jsem si těžko zvykala. Vždy jsem měla ráda svůj klid a tempo. Kvůli němu jsem se chtěla přizpůsobit, ale stalo se to, že jsem byla hrozně unavená, stále jsem brečela a nevěděla proč. V hlavně jsem měla prázdno. Pak jsem si musela zvykat, že přítelovo matka žije na samotě, kde je pro změnu hrozný nepořádek. Suchý záchod, koupelna v kolně... Další šok... Ale zvykla jsem si a on se mi to všechno snažil zpříjemnovat a stál při mě. Víte on je takový svý. Je hodný, ale často cholericky vylítne přes každou kravinu a řekne mi něco hnusného, co nechtěl. V tu chvíli je moje sebevědomí pryč. Cítím se jako hadr a vzpomenu si na chvíle, kdy jsem se také tak cítila. Chvíle, které mě udělali silnou. Jenže u něho je to něco jiného. Nejsem silná. Brečím. On mě utěšuje a omlouvá se. Také nemám rád mojí dětinskou povahu. Já jsem byla zvyklá na rozmazlování a vřelý rodinný kruh. Byla jsem bezstarostná a měla krásné dětství. S ním jsem ráda a miluji ho, ale když jedu domu tak jsem štastná, protože si odpočnu. Moje a jeho rodina je rozdílná a i jejich tempo. Věci se tam mění ze vteřiny a na vteřinu. Ne jako u nás. Promyslet a pomalu. Občas mám chvilky, že toužím běžet po louce a užívat si přírodu. Nemyslet na minulost ani budoucnost. Nevědět kam. Jen běžet. A nebo si představuji, že jsem znova ta malá holka, která přijela na prázdniny k babičce. Při téhle představě brečím. Nejde to už vrátit zpět. S přítelem prožívám i hezké chvilky - návštěvy hradů a zámků, cesty po Německu a td. Je to super. Ted to ale nějak nezvládám. Je mi do breku a nevím proč. V hlavě mám prázdno a nevím jak dál. Nevím kdo jsem. Mám výkyvy nálad. V jednu chvilku bych každého zbila a byla hnusná...pak zase chci, aby mě přítel objímal a nepouštěl. Už od té doby co jsem sním mám hrozný strach, že ho ztratím. Rozklepu se když mám namále. On je moje skvělá opora a pomáhá mi. Jak mám zjistit kdo jsem? Jsem jak ztracená. Vše v co jsem věřila byl sen a já snila....realita mě zklamala a já nevím, jak se vstát a zase bojovat. Kdybych byla sama, tak to za pár měsíců dám, ale nejsem JÁ ale MY - přiznávám se, je to můj první vážný vztah. Vážně potřebuji pomoc.