Psychologická poradna online

Nechci žít

Život mne naučil, že když plánuji jít společnou cestou s někým, koho mám ráda a nosím jej v srdci, dávám mu současně možnost, aby mi ubližoval, a je zcela jedno, zda je to moje krev anebo láska. Jsem vdaná, mám syna a dceru z prvního manželství. Bydlím s manželem (63, důchodce od 11/2013) a dcerou (22, studující VOŠ). Přesto jsem sama, stále sama a na všechno. Nedávno jsme si pořídili nový 3+1 , krásný byt. Vše nové i vybavení a stejně se mi domů nechce. Pracuji v Praze a dojíždím denně 120 km. S manželem se tedy celý den nevidíme, domů přijíždím večer. Někdy mi jde naproti, jen abychom něco pokoupili, tehdy pohovoříme pár – slovy pár vět a honem domů. A doma? Celé dny a noci doslovně sedí u PC, stahuje filmy, písničky nebo většinou v noci virtuálně létá. Nevynechá ani sobotu a neděli. Již spolu ani nevečeříme. Má chronickou rýmu a nic s tím nechce dělat, stále pofrkává a kašle. Už mi to jde na nervy. Vůbec nevyvine jakoukoliv iniciativu, jak strávit společné chvíle. Když navrhnu výlet, řekne proč ne, odvezu, ale zaplať benzín nebo se otočí k PC a začne prohledávat mapy, tak dlouho až zase sklouzne do svého virtuálního světa. Někdy v sobotu nebo v neděli se jdeme odpoledne projít a pak opět do noci sedí před PC. Doma mi nepomáhá vůbec s ničím, jen sedí u PC. Snad jedině ty tašky odnese z obchodu. Jinak nedělá doma nic. Nemáme mnoho peněz, přesto si brigádu manžel hledat nebude. Vím to, protože jsme se několikrát kvůli tomu pohádali. Dříve býval manžel pozorný, plný legrace, aktivit a galantní, mluvil bez vulgarit. Dnes? Za každým druhým slovem, když se mnou hovoří, použije „Vole“, pokud jej požádám, aby mi tak neříkal, dělá, že neslyší. Při rozčilení za volantem, nebo když něco není v pořádku doma přidá do p....e,.. Vůbec nerespektuje moje prosby, např. chce přijít jeden ze synů na návštěvu a já mám horečky, není mi dobře a prosím, aby dnes nikoho nezval, že mi není dobře. Podívá se na mne s úsměvem a do mobilu řekne: „Ale jo můžete, jen klidně přijďte“. A pokud jej požádám, že něco potřebuji, např. uvařit horký nápoj nebo kávu, tváří se tak, že si to raději udělám sama. Někdy jsem vystresovaná z atmosféry doma natolik, že trochu zadrhávám v řeči, pak se mi posmívá. To bolí a moc. S dcerou je to podobné, chodí na VOŠ a má praxi v nemocnici, takže se vidíme sporadicky. Dcera se dobře učí, všude je oblíbená, na brigádě i v nemocnici si ji všichni chválí, jaká je obětavá a klidem vlídná, hodná, milá, šikovná. Doma je úplně jiná. Vůbec si nerozumíme. Dcera je od maturity velmi útočná, hádavá, vulgární, a pokud se jí 100% nevyhoví v jejích požadavcích, tak mohu napsat, že to je až psychický teror. Dokonce se vyjadřuje ve smyslu nenávisti a zloby k nám oběma. Manžel se mne zastal jen jednou a to na moje narozeniny, kdy ty urážky na mou osobu již nevydržel a řekl: „Jdi se svýma názorama do p…..e! Máma má narozeniny a ty se chováš jako blbec.“ Nesnáším vulgaritu, uráží mne. O to víc ji dcera používá, pak mi říká: „Já ti poradím, nebreč a běž se pomodlit na Svatou Horu.“ Nechodím do kostela a nevím, proč to dělá a říká? Syn má svou rodinu, mnoho práce (je zaměstnán jako IT) a malého hezounkého synka, snacha je na mateřské. Syn nemá čas ani chuť řešit moje trápení. Druzí dva synové, jsou nevlastní: jeden je také ženatý, má synka, pěkného chlapečka – školkáčka a hlavně, je velmi zatížen prací. Druhý syn je takový spíš do světa bohém a orientuje se na bubnování apod., mne se to nelíbí a důvěru k němu nemám žádnou. A pak stydím se o tom s dětmi hovořit a nechci, aby se to stalo veřejným tajemstvím. Mám je všechny moc ráda. Nedávno mi zemřela maminka, moje jediná opora a chápavý člověk. Vždy uměla vyslechnout a pomoci radou. Nemám nikoho, komu bych se svěřila a požádala o radu, o které bych věděla, že je to rada dobře míněná. A tak uvažuji, že to skončím. Jsem ze všeho unavená, nic mne nebaví, netěší, domů se mi nechce, nikdo se o mne nezajímá, nepochválí a nepromluví dobrého slova. Jen povinnosti doma a pracovní povinnosti mne drží. Jenže to je málo.