Psychologická poradna online
Milenka. Jak se zachovat?
Kája (02. 05. 2014)Vážená paní doktorko, mám zřejmě obvyklý problém, jaký prožívá tisíce lidí. Přítel, se kterým jsem 16 let (od 18) a se kterým mám pětiletého syna, má milenku. Přišla jsem na to náhodou, před rokem. Nedala jsem mu ultimátum, chtěla jsem nám dát šanci a jemu čas. Řekli jsme si spoustu, i nehezkých, věcí, ze kterých vyplynulo, že je to vlastně podle něj moje vina, že jsem k němu byla poslední roky odtažitá a já jsem mu zase musela říct, že to mělo důvod, protože celé dny není doma, z práce chodí v 8 hodin večer a víkendy často tráví také jinde, protože se snaží něco dokázat v práci a zároveň se snaží pomáhat rodičům na chalupě, protože jim musíme být vděční za to, že nás nechali bydlet ve zděděném bytě, který, kdyby prodali, měli by chalupu už hotovou. Od té doby, co máme syna, se mi obrátil život naruby, nemám opravdu skoro žádný čas pro sebe a večer jsem už opravdu neměla chuť čekat na něho v saténovém prádélku. Vím, že muž tohle prostě potřebuje a že byla tedy chyba i na mé straně. Pokusila jsem se mu nic nevyčítat a tento rok s ním normálně a hezky fungovat. Měla jsem pocit, že i pro něho to bylo hezké. Nicméně jsem zjistila, že se nic nezměnilo a s ní je stále v kontaktu. Přál by si, aby to fungovalo jako do teď, mě prý má rád a nechce mě ztratit. Rodina je pro něho hodně důležitá. Nicméně jí se asi nedokáže vzdát. Nejraději by, abych mu ji nechala, nebo dokonce snad přizvala do trojúhelníku, nebo co. Dala jsem mu už ultimátum, že se musí rozhodnout, protože rok snad už byla dlouhá doba. Nijak se ale teď nesnaží, ultimáta nezvládá a navíc neumí a nechce lhát. Sama jsem byla jednou, asi rok, platonicky zamilovaná a bylo to hrozné, měla jsem pocit, že jsem nic takového nikdy nezažila a dokonce, kdyby ten ON projevil zájem, snad bych od přítele tenkrát ze dne na den odešla. Pak mě to přešlo a uvědomila jsem si, že přítel je stokrát lepší. Myslela jsem, že on to má možná stejně a že dostane rozum. Že po těch letech potřeboval změnu. Ale už před tím, než jsem to zjistila, tak se vídali už alespoň 2 roky. Prý se vídali hodně málo. Tak tedy teď jsme jako spolubydlící, ale mně nevyhovuje předstírat před okolím a hlavně před synem, že jsme partneři. Nechtěla jsem ho ztratit, stále ho miluji, ale zřejmě spíš miluji tu představu o něm a o nás, o naší budoucnosti. Ani už sama nevím. Teď bych spíš už uvítala, kdyby se to vyřešilo a já jsem mohla začít nějak znovu. Vybrečet se, že vztah skončil, ale odrazit se a nějak se vzchopit. Kvůli synovi je mi to líto a ani nevím, jak bychom mu to řekli. Také nevím, jak to bude s bydlením. Ale myslím, že zůstávat spolu kvůli bytu je hloupé. Na druhou stranu mám pocit, že když on do toho vztahu s ní ani pořádně nevstoupil, že z něj nemůže ani vystoupit. A udržet ho u mě ultimátem? Má pro mě takový vztah s chlapem, který stojí o jinou, smysl? Stále o ní bude stejně snít? Neměl by být s ní a poznat se v běžném životě? Je normální, že já bych byla ochotná na něj počkat? A jak to všechno podat okolí, hlavně rodičům? Hlavně chudinka moje máma, už i tak je hrozně citlivá. Potřebovala bych poradit, jak se k němu chovat, když bychom oba chtěli vztah zachránit. Nechci si nechat ale s prominutím s... na hlavu. Co si o tom paní doktorko myslíte? Děkuji a hezký den ;-)
RE: Milenka. Jak se zachovat?
Mgr. Miroslava Pešlová (13. 05. 2014)
Dobrý den,
děkuji za Váš dotaz. Dovedu si představit těžkost a náročnost Vaší situace.
Krize, kterou právě s partnerem procházíte, se vyskytuje ve všech vztazích. Popisujete, jakým způsobem jste postupovala při zjištění nevěry, přemýšlíte, jakým způsobem se podílíte Vy sama na současné situaci, snažila jste se umožňovat partnerovi prostor a snažila jste se s ním kontakt nepřerušit. Uvádíte, že po roce nedošlo u partnera ke změně, stále udržuje druhý vztah, pro Vás se situace se změnila, dala jste partnerovi ultimátům. Nyní žijete spíše vedle sebe a okolí i synovi Vaši současnou krizovou situaci zatajujete.
Píšete, že chce vědět, jakým způsobem dál postupovat v rámci záchrany vztahu. Zde by byla namístě párová terapie. Ta totiž podporuje a vede ke zjištění u obou partnerů, zda můžete obnovit Váš vztah a tedy využít "potenciál" krize k nalezení nové, společné cesty, a nebo by krize představovala začátek k cestě rozchodu.Každý z partnerů totiž v průběhu situace, kterou popisujete, prochází různými stádii, kdy buď převažují síly směrem k partnerovi, a nebo síly směrem od něj. Pro porozumění "co se právě děje" je potřebný terapeutický kontext, který provází buď oba partnery, v případě, že druhý partner odmítne párovou terapii, pak jednoho partnera. Při párové terapii se doporučuje, aby podvádějící partner byl ochoten omezit své kontakty s třetí osobu natolik, aby to bylo pro partnera snesitelné. Jsou různé možnosti: partneři se mohou domluvit na dočasném bydlení každý jine, je možné vzdát se dočasně nebo předběžně mimopartnerského vztahu nebo jej omezit. Dále je potřeba v rámci párové terapie, aby oklamaný partner byl ochoten přestat svůj protějšek morálně odsuzovat. Teprve pak se spolu i každý sám mohou zabývat tématy, která vynesla na povrch nevěra.
Zatajování součaného stavu musí být pro Vás značně vyčerpávající, nehledě k tomu, že okolí jistě vnímá, že se něco děje. Píšete, že máte obavu z reakce okolí a ptáte se, jak situaci sdělit ostatním. Okolí se jistě bude ptát, co budete dělat. To je možná to, čeho se nejvíce obáváte, neboť jste ve stadiu hledání odpovědi. Domnívám se, že lze okolí sdělit, že Vy sama jste ve stadiu hledání, jakým způsobem to zvládnout. Vaše maminka ( a i ostatní v okolí ) jistě v průběhu života zažila nějaké těžké chvíle. Rovněž i Váš syn jasně musí cítit změnu situace, bylo by namístě nenechávat ho ve Vaší matoucí situaci s tím, že je vše v pořádku, tím totiž "zaděláváte" na budoucí neporozumění vztahovým situacím a sobě sama v nich. Spíše vytvořit spolu s partnerem prostor, kdy si s ním budete vyprávět o tom, co se teď doma děje např.: "s maminkou teď máme spolu starosti, už si tolik nepovídáme, spíše se na sebe zlobíme a potřebujeme zjistit, jestli se naučíme se tolik na sebe nehněvat. Možná, že to nejlépe zjistíme tak, že já se teď .......... např..odstěhuju..... To je mezi námi s maminkou ( velmi podstatné říci, aby dítě nezískalo pocit, že se to děje díky němu a je skutečně potřeba je ubezpečit o "nezměněném" rodičovském vztahu ), my spolu si budeme jako vždycky hrát, povídat si, chodit na procházky, vytvářet.... tak jako obvykle, na tom se nic nezmění. Rodiče někdy oddalují sdělení, poněvadž se bojí emoční reakce dětí. Ta příjde vždycky a je přirozná, poněvadž se něco děje ( rodiče sami emočně reagují a zpracovávají ) a je potřeba pomoci reakci dítěti zvládnout – neutíkat od věci, být blízko a odpovídat. Tento způsob umožňuje situaci zpracovávat a pří nečernění rodičů ( vzájemná obvinění partnerů, kdo za věc může ), se podaří všem obdobím projít s poučením do dalšího života.
Na Vaší cestě Vám přeji jen dobré.
| Klinický psycholog Mgr. Miroslava Pešlová Oldřichova 49 128 00 Praha 2 Tel.: +420 603 420 799 E-mail: mirkapesl@seznam.cz Miroslava Pešlová - ZnamyLekar.cz |
O MNĚ | SLUŽBY | CENÍK | PORADNA | ČASTÉ DOTAZY | BLOG | KONTAKT Mapa stránek | © 2013 Vytvořilo 4WORKS Solutions s.r.o. |