Psychologická poradna online

Jak dál?

Dobrý den! Už nějaký čas přemýšlím o vyhledání odborné pomoci, ale když jsem dnes narazila na Vaši online poradnu, rozhodla jsem se pro první krok, ač ne příliš osobní. Nemůžu asi ani říct, že jsem se dostala do tíživé situace, ale stalo se toho moc a všechno se uvnitř mele a zkrátka, jak název napovídá, nevím jak z toho ven. Není to ani měsíc, co mi zemřel otec. Bylo mu teprve 54 let a i když byl nemocný,jeho smrt byla náhlá a o to bolestnější. Co bolí ale víc, že člověk, kterého jsem si vzala, abychom spolu sdíleli dobré i zlé, mi ani trochu nebyl oporou. Hrozně mě zklamal. Za co jsem mu opravdu moc vděčná, je fakt, že se postaral o naše děti a já mohla být s mamkou a sourozenci, ale neustále mi skáče dohlavy, že to by mělo být přeci samozřejmé v takové situaci a když se zamyslím nad tím, že mi tam bylo lépe než doma s ním, je mi smutno ještě víc. Nehledě na to, že už mi stihl celé hlídání v mést do tváře. Potřebuje posekat zahradu u rodičů a on je přeci taky pohlídal když jsem potřebovala. Bože, vždyť jsou to i jeho děti a jetli je pohlídal všehovšudy čtyři dny,Já to dělám čtyři roky den co den. A srovnávat sekání zahrady se smrtí rodiče? A o pohřbu ani nemluvě. Věděla jsem, že to ponese špatně, ale vím, že kdyby se to stalo jemu, bude mi taky na nic, ale podpořím ho, zatím co on se sebral a odešel. Prý vybrečet se pryč, ale já ho tolik potřebovala. A zatím mě tam místo něho drželi za ruku "uplně cizí lidi". Nevim, asi už to je špička ledovce, doufám v to, protože by to znamenalo, že nic horšího už nebude, ale dostala jsem se asi až do nějaké krize, nevím zda osobní nebo manželské nebo co to vlastně je, ale jeho promiň mi teď nějak nestačí. Nepopírám, že už se na mě podepsaly roky strávené doma. Problém asi nemála žen, péče o děti, o domásnost a žádné uznání oklí. Ničemu určitě nepomůže ani fakt, že když vypukne nějaká "velká" hádka(hluk u nás je, ale talíře nikdy nelétaly) neudržim se dlouho a začnu brečet. A to ho popudí ještě víc. Jenže já taky nechci brečet, ale začne to prostě samo. Zkrátka dostala jsem se téď do stavu, že mě všechno uvniř zžírá a zároveň je mi to jedno. Nevím, jestli tu jsem, protože tu chci být a nebo jen nechci být rozvedená a ta co vzala děti a odešla. Nečekám, že bude všechno takové jako na začátku, nejsem blázen. jsem realista, ale taky romantik a chtěla bych, když ne ideálně, tak alespoň normálně fungující vztah. Mám ho ráda, ale je to pro mě čím dál tím náročnější.Myslíte, že i tohle je situace, kdy pomůže čas?