Bylo to nečekané setkání. Karla jsem naposledy viděl před dvaceti lety, a třebaže na střední jsme byli téměř nerozlučná dvojka, po maturitě, když jsem se odstěhoval do Brna, jsme se vídat přestali. A najednou jsme se setkali při východu z metra. Nejdříve jsem ho nemohl poznat, docela pohubl,  přece jen si ho pamatuji jako většího "řízka", ale jeho smích ho prozradil....

Nikam jsem nespěchal a tak mě napadlo, že by bylo příjemné si zavzpomínat na staré časy a na to, jak s námi léta šla. Karel také souhlasil, a poněvadž byl letní teplý podvečer, posadili jsme ke stolu na venkovní zahrádce u blízké restaurace. Těšil jsem se na orosenou sklenici piva, rovnou jsem chtěl objednat dvě a musím říci, že mě docela překvapila láhev s vodou, která za chvíli "přistála" před Karlem. Vzpomněl jsem si totiž na naše staré časy a  na to, že nám pivo oběma vždycky "jelo". A nedalo mi, abych se ho na to nezeptal. A Karel začal vyprávět.

Řekl mi, že už 9 let nepije. Bylo mu dost blbě. Byla to pro mě rána, někde v paměti minulosti jsem hledal stopy vysvětlení, ale marně, nic jsem nenacházel. Nechápal jsem to. Ptal jsem se ho a určitě značně krkolomně, co se mu stalo, ale cítil jsem se při otázkách celý nesvůj.  Jako bych se nechtěl a nedokázal vůbec ptát.  Nevěděl jsem, kam s očima, co s rukama. Když jsem slyšel, že byl v psychiatrické léčebně a teď pravidelně dochází na skupinu, začal jsem pochybovat o "dobrém" nápadu pobýt chvíli spolu a zavzpomínat si, protože takhle "ztěžka" jsem si večer vůbec nepředstavoval. Doléhalo to na mě. Myslel jsem si, že jen tak "pokecáme". Zároveň jsem si začal uvědomovat, že navzdory tomu, jak tíživé a nelehké je pro mě ho poslouchat, zajímá mě, jak to bylo. Chtěl jsem vědět, proč pil.  Zadíval se na mě, chvíli mlčel a možná, že se trochu i usmál, když  odpověděl, že to strašně dlouhou dobu nevěděl. A když si uvědomil proč, hodně ho to vzalo. Byl zpátky někde v letech, na která chtěl zapomenout. Zapíjel chvíle z dětství, které nechtěl, aby se staly, ale ony přesto proběhly. Zapíjel, jak ho tloukl opilý otec a zapíjel nateklou tvář své matky, kterou před ním sám bránil.

"Nejvíce mi pomohlo, když mi došlo, že nezměním to, jak to bylo. Se svou minulostí nemůžu ani bojovat, ale ani se tvářit, že není. Musím ji vzít za svou. Musím ji přijmout. A také jsem zjistil, že jsou pro všechno slova. Existují. Můžu je vyslovit a ony samy řeknou, jak mi je. Jaký mám vztek a lítost, že jsem to chtěl jinak. Tohle jsem nechtěl vidět doma. Chtěl jsem něco jiného. Ale jsem to já, kdo je tady. Jenom já si žiju své. Zjistil jsem, že prostě  nemůžu pokaždé, když "mám nervy" vzít do ruky flašku. A když jsem došel k tomu, jak jsem začal "chlastat", došlo mi, že už tak nemusím pokračovat a taky se už nemusím na to vymlouvat. Nemůžu to sám sobě dělat. Tohle bych dlouho nevydržel. Rozhodl jsem se. Víš, že jsem 5 let nebyl v hospodě? Nemohl jsem projít  v klidu kolem dveří výčepu, aniž bych neměl chuť se napít! Vůbec jsem nemohl poslouchat hudbu, kterou jsem měl s hospodou spojenou. Stačilo mi, abych viděl nějaký "přiblblý" film, kde byla flaška, už se mi  spouštěla chuť "dát si jen jedno". Prostě, když na mě kdekoliv vykoukl alkohol, bylo mi zle. Byly doby, kdy jsem si nedokázal představit, že bych se s někým, jako třeba teď s tebou mohl posadit do restaurace, že bych si objednal vodu a nezačal se třepat při pohledu na číšníka, který  nese pivo,  co není pro mě."

Zmohl jsem se na "pípnutí":"Takže se už nikdy nemůžeš napít?"

"Nejdřív jsem počítal každý den, který jsem zvládl, a bylo to asi před půl rokem, kdy jsem si všiml, že si nedělám večer čárku."

Bylo kolem půlnoci, kdy usazen do svého křesla, díval jsem se skrz modrou obrazovku, která mi v tuto pozdní hodinu dělala společnost. Myslel jsem na něho. Na Karla. Některá slova mi stále zněla v uších. Zabloudil jsem očima na konec desky stolu, kde se na své ladné noze vyjímala prázdná sklenička. I zdálky bylo patrné, že se na jejím dně usadil lehký nános rubínové barvy, která připomínala včerejší večer. Zapomněl jsem ji uklidit.

A bylo to poprvé, kdy jsem se přistihl u pocitu -  jak jsem rád, že mohu činit volbu. Jít někam, kam chci, vybrat si, vychutnat si, moci zůstat, moci jít dál... . A bylo to poprvé, kdy jsem si řekl: "Jsem svobodný."

"Díky za to, že vím, že jsem svobodný!"

Mgr. Miroslava Pešlová
Klinický psycholog